On a jeho láska!
Nebe bývalo vždycky modré a modrým zůstávalo, než přišla tato chvíle. A nebe začalo rudnout!
***
„A je to tady! Válka! Válka o mně, o ně. Prostě válka! Nestojí mi to za to, ale budu to muset udělat. Vždyť jinak to nevydržím. Nejde to. Musím si dát ještě aspoň jednu dávku. Jinak skončím, zkolabuju.“
Tak, tohle jsou přesně slova mého bratra. Umřel jako 16letý. Já vím, pekelně mladý, ale přeci jen… Mohl si za to sám. Vždyť ho nikdo nenutil s tím svinstvem začínat. Já ho do toho nenamočila a snad v tom neskončím sama. Ale on!
Když to všechno začalo. Bylo mu 15. Bože, jak mladej umřel! Přešel na střední školu. Nechci říkat na jakou, aby se třeba neposkvrnilo její jméno, nebo tak, ale musím upozornit, že se školou to nemělo nic společnýho. Prostě se zaplet do tý nesprávný party. Neměl to dělat. Ale byla v tom láska.
Náš Kryštof se zamiloval do jedný fakt hezký holky – Ivany. Ivanka, jak jsem jí já říkávala, byla kus. Špičkový tělo a ladný křivky, jenže povahou a takovým tím charakterem – nic moc. Když to zjednoduším, byla zapletená do dost pochybný partičky – denně vožralí, zhulený a zfetovaný lidi. A samozřejmě tam Krýdu přitáhla. On se nemohl nijak bránit, protože srdci obyčejnému smrtelník neporučí, ale přeci jen měl šanci. Já mu pomocnou ruku podávala. Jenže on, svou 12letou sestřičku neposlouchal.
Podle něj, jsem o tom věděla, slušně řečeno, nic. Věty jako „nevíš co je dobrý“ a „když už ten blbej život žiju, chci si ho užít,“ jsem slýchala denně. Do tý doby byl jenom na trávě. Maruška, to není svinstvo, dokud na ni nejste závislí jako on. Jenže tenhle večer se pro něj Iva stavila a chtěla ho jít konečně představit „tvrdý nátuře“.
„Ahoj Stázi (jméno Anastázie může takhle zkrátit jedině člověk kterýmu všechno připomíná extázi), nechceš jít dneska s náma? Něco bych tě přiučila. Přeci jen, život je vždy veselejší když…“ Tak tohle teda ne, pomyslela jsem si, mě kazit nebude, mě ne! „Ne, to je dobrý Ivanko, já si vystačim doma sama.“
S těmihle slovy jsem vystrčila Krýdu ze dveří a zabouchla. Přeci si nebudu kazit život s nějakou „tvrdší náturou“. Zalezla jsem na gauč před televizi, s odhodláním, dnes na něj počkat, i kdyby se měl vrátit, podívala jsem se na hodinky, vlastně až zítra…
Když jsem se probudila a podívala se na hodinky, bylo šest minut po čtvrtý ráno. Podívala jsem se tedy směrem do chodby, jestli tam Kryštof nemá boty a s naprostým klidem jsem zjistila, že boty leží tam, kde mají. Musel tudy projít fakt hodně potichu.
Cestou do svýho pokoje jsem chtěla aspoň škvírkou nahlédnout k němu. Prostě tak, zkontrolovat jestli už spí a možná mu zabalit věci na zítra do školy jelikož on to už asi nezvládl. Jen co jsem pootevřela dveře se mi naskytl, pro mě ne zrovna nejhezčí pohled. Byla jsem na to už sice zvyklá, ale stejně, ani pro toho nejostřílenějšího narkomana by nebyl hezký pohled, vidět svýho bratra ležícího na Ivaně a oba probodaný ruce. Naprosto rozdělaný žíly. Ještě teď se docela divím, že tu noc přežili.
Nevšímala jsem si toho, jen jsem k nim přišla, zjistila, jestli žijou. Když jsem s úlevou zjistila, že ano, naložila jsem Krýdovi věci do baťohu a co nejpotišeji odešla. Tu noc, už jsem neusnula.
U snídaně jsem se ani nezmínila o dnešní noci. Bez jakýchkoliv připomínek, jsem opustila dům s úlevou. Další den, začínající hrůzostrašnou povídkou. Jen kdyby byla vymyšlená. Celé dopoledne strávené ve škole, se neslo v klidném duchu. Žádné zkoušení, písemky ani nečekané hádky mezi studenty a profesory. Jenže dopoledne patřilo k mým nejoblíbenějším částem dne.
Někdy těsně po poledni, se za mnou stavila ségra spolužačky mýho bráchy s tím, že bratra uprostřed vyučování odvezli do nemocnice.
„Sestra mi psala že ti to mám říct. Abys věděla co se děje s bráchou. Psala něco s předávkováním.“ Tak to byla rána pod pás. Vždyť ještě u snídaně mu nic nebylo.
Teď mi ale byla celá škola naprosto ukradená. Můj velkej brácha Kryštof leží na JIPce a já se mám zabývat „Pravidly českého pravopisu“? To teda ne!!!
Rychle jsem vyběhla ze školy, a snažila se doběhnout autobus, který jel do nemocnice. Stihla jsem ho, ale jen tak – tak. Ani jsem si nesedala, nemohla jsem, kdybych si sedla, ze šoku bych už nevstala. Trvalo to snad celou věčnost, ale stejně jsme dojeli. Rychle jsem vyběhla z autobusu a mířila rovnou k recepci.
„Pro… eh, eh, eh, prosím… kde je tady jednotka… eh, eeeeeh, eh, intenzivní péče?“ hlasitě jsem oddechovala. Sestřička mě zavedla až ke dveřím a tam mě nechala stát samotnou.
Když jsem vešla, stála jsem tam, jak „vopařený tele“. Jinak to říct nejde. Prostě jsem tam stála a stála a stála a potom zírala a zírala a zírala. Nic jiného by nikdo nemohl dělat, když uvidíte svého bratra napojeného na strašně moc uzounkých trubiček a k tomu má celé ruce probodané od svých injekčních stříkaček.
První, co mi prolétlo hlavou byla myšlenka na dny kdy s tím začínal. Pomalu přicházeli jiné, leč totožné. Až jsem se nakonec dostala k otázce „co si to vlastně Krýda udělal?“ Tak tahle otázka mi vrtá hlavou i teď, po tak dlouhé době. Prostě nechápu, jak si někdo může zničit život, jen z krátkodobého požitku který ho stejně ničí.
V té chvíli mě někdo vytrhl z myšlenek. Byl to doktor. Takový docela mladý, mohlo mu být nejvíc kolem 30, vysoký a vypadal, že se ve svém oboru vyzná.
„Byla jste u toho?“ zeptal se mě tak klidným hlasem že mě až zamrazilo.
„Pokud se počítá včerejší noc, tak ano, vím, že včera v noci byl v příšerném stavu.“ Jeho odpověď mě ale překvapila. „Ne, pokud si udělal něco včera v noci, nebylo to tak vážné. Dneska se „rozpíchal“ až do tohoto stavu,“ ukázal na nehybného Kryštofa. „Je strašné štěstí že to přežil.“ Nejdříve jsem nevěděla, o čem mluví. Vždyť jsem věděla akorát to, že si občas píchnul, ale nic víc. Jednou za čas, a málem ho to zabilo? Nebo jsem snad něco promeškala?
Kryštof se z toho během dvou týdnů dostal. Nic se s ním nedělalo, žádná protidrogová léčba, prostě nic. Asi věřili jeho slovům, že už se to opakovat nebude. Jenže kdyby mu nevěřili, byl by ještě tady? To vážně nevím, ale jsem si jistá, že tehdy on svá slova nebral ani z části vážně. Nechtěl s tím přestat. Kdo se jednou stane závislým, už to jde jen těžce zpátky.
Netrvalo to dlouho, a zopakovala se ta noc, kdy jsem ho našla s Ivankou v posteli, ležet vedle sebe s propíchanýma rukama. Až na to, že tentokrát tam ležel sám. Musím přiznat, že ta malá krvavá skvrnka na prostěradle mě dost děsila, ale jelikož jsem se v drogách nevyznala. Nechala jsem to být.
Následující týden, či snad dva, vypadal, že se z toho vzpamatoval. Jenže to po „pervitinovém mužikovi“ nemůžete chtít. Jeho závislost se opět projevila, někdy začátkem jara. S tou svojí partičkou feťáků, si vyšli na nějakou party. Samozřejmě jim tam nesmělo chybět nic, co se týká jejich „řemesla“ no, a musím říct, že Kryštof se jen tak domů nevrátil. Odvezli ho rovnou do nemocnice.
Už zase, říkala jsem si, ale i přes to, že když se probral, jsem na něj pořádně ječela a vybila si celou svou zlost naspřádanou za posledního půl roka, měla jsem ho v duši strašně ráda. Nedokázala jsem pochopit, proč i tohle. Vždyť měl doma všechno, na co si jen vzpomenul. První pochyby o tom, jestli tohle přežije, přišli.
Když se vzpamatoval z toho, co si sám provedl. Odvezli ho domů a rodiče mu výslovně zakázali se s touhle partičkou stýkat. Jenže to dělat neměli. On se jim prostě chtěl za každou cenu vzpříčit a já jsem ho tehdy nechápala. Teď ale ano. On byl prostě takový.
Jednou se u nás stavila Ivanka s tím, že si jde pro Kryštofa a půjdou spolu k ní domů, kde mají menší oslavu jejích 17. narozenin. Nějak se mi tomu nechtělo věřit, jelikož jsem si byla skoro jistá, že ona má narozeniny někdy v září. Rozhodla jsem se teda, že je půjdu špehovat popravdě jsem doufala, že se mi podaří zabránit dalšímu odvozu na JIPku.
Opravdu šli k Ivaně domů, teda na zahradu, ale oslava narozenin to teda vážně nebyla. Jediný co tam dělali, bylo to, že si píchali do žíly, nebo kam se to bodá, ty nechutný věci, kterýma si „naplňují“ život. Nebyla to zrovna nejhezčí podívaná, ale stejně jsem se rozhodla tu zůstat a v nejhorším zasáhnout.
Nemusela jsem dlouho čekat. Kryštofovi „nějakej typan“ nabídl vážně nechutně vypadající tekutinu. Myslela jsem si, že má aspoň trochu rozumu a nic takovýho si prostě do žíly nevsune, ale opak je pravdou. Udělal to. Pomalu, ale udělal. V jeho očích jsem viděla, že si nebyl jistý tím, co dělá, ale stejnak. Byla to poslední věc, co můj bráška Krýda kdy udělal. Možná bych se cítila lépe, kdyby to nebylo až tak hnusné, jenže teď už s tím nic nenadělám.
Občas mám výčitky svědomí, že jsem tam nevtrhla a tu stříkačku mu z ruky nevytrhla, jenže bohužel, mé myšlení bylo opět pomalejší než ostatní činy.
Strašně nerada na ten večer, nebo noc, vzpomínám. Kryštofa, který se po minutě skácel na zem a upadl do bezvědomí, odvezli do nemocnice. V kómatu byl čtyři dny. Celé ty dlouhé dny jsem proseděla u jeho lůžka, držela ho za ruku a make – upem mu zamazávala dírky, pozůstatek po jeho minulosti. Chtěla jsem, aby aspoň teď, byl takový – hezčí. Aby na něm nebylo vidět, co byl zač. Jenže docela marně. Večer, v ten osudný den, 21.dubna, zemřel. Nevím jak to je, jestli se člověk probudí z kómatu a potom umře, nebo umře rovnou v kómatu, ale prostě byl „konec jeho dnů“. Nikdy jsem nevěřila tomu, že s jeho životem se může stát, že tady, na světě, budu déle než on, ale stalo se.
***
Nebe bývalo vždycky modré, než přišel ten osudný den. Tehdy se pro mě stalo nebe rudým a rudým zůstane. Už nedokáži vidět modře, nebo snad bledě modře, jako to bývávalo. A můžou za to ONY!!! Můžou za to drogy!
Chci jen upozornit, že tento příběh není pravdivý. Tedy vlastně je, je seskládán z mých poznatků; toho co vidím, co si myslím a co si dokáži domyslet. Snad to aspoň k něčemu prospěje a svět bude aspoň o píď lepší. Vždyť není, tak těžké nedělat stejné chyby jaké vidíme na druhých. A pokud je nevidíme, určitě o nich alespoň slýcháme a i z těch pouze doslechnutých bychom si měli brát, i kdyby jen malé, pona