Medvídkovi Pú ruplo v palici
Ve Stoakrovém lese byl docela klid. Stromy si šeptaly, jak vítr províval jejich listím. Pod rozložitým dubem žil medvídek Pú. Zevnitř Púovy chaloupky vycházelo pravidelné bum... bum... bum!, až hrníčky s medem na poličce poskakovaly. Oknem prošly paprsky večerního sluníčka a osvětlily Púa, který ještě jednou zvedl sekyrku a nechal ji dopadnout na rozmašírované ostatky drozda Kryštůfka. "Proč... se... nechce... vejít..." funěl si Pů pod vousy, a sekyrka znovu dopadla. Vedle hromádky hlíny byla jáma, kterou Pú přikryl svým oblíbeným koberečkem. Drozd Kryštůfek, tento sobecký spratek, se nechtěl vejít do jámy, kterou Pú vykopal, a tak namísto toho, aby ji zvětšil, medvídek se rozhodl, že odsekne Kryštůfkovi nožičky. "Tak to bude daleko lepší," pomyslel si Pú, a začal si pobrukovat písničku. Přeťal poslední šlachu, nacpal zbytek tělíčka do jámy a přikryl to všechno koberečkem. "Pořád moc poroučel," pomyslel si Pú, "pořád moc poroučel, bral mě za tlapku a říkal 'Pojď, Pú, zažijeme nějaké dobrodružství' nebo 'Pú, ty jsi hlupáček!' tím svým afektovaně miloučkým hláskem zkaženého spratka, a ty jeho nemožné kalhotky - kretén!"
Pú čekal celé odpoledne, až drozd Kryštůfek půjde kolem, a pobrukoval si neslyšnou písničku, zatímco tupě zíral do ohně a laskal dubové topůrko sekyrky. Když se drozd Kryštůfek konečně objevil, vykvikuje svým hraně dětským hlasem "Hej Pú! Otevři!", Pú ho pustil dál jako obvykle, mluvil o počasí, a pak šel ke kredenci a vytáhl sekyrku. Zatímco drozd Kryštůfek seděl a mlel dál o tom, jaký je Pú hloupý medvídek a jak malý má mozeček (což Púovi nekonečně ubližovalo), Pú zvedl sekyrku vysoko na hlavu a spustil ji s uspokojivým zaduněním na Kryštůfkovu lebku, rozpoltiv ji doslova ve dví, jen několik svalových vláken udrželo oba kusy pohromadě, a zmrazil Kryštůfkovy oči vyvalené děsem, že Pú, zlatíčko Pú, dokázal udělat takovou věc! Pú se trochu zachichotal a utřel si slinu roztřesenou packou. Pak Pú klidně a jakoby nic utřel krev, opláchl sekyrku a začal kopat jámu.
Prasátko se divilo, proč je Pú to ráno nezavolal na čaj a sušenky, a tak se rozhodlo Púa navštívit. Chvíli obdivovalo večení sluníčko, krvavě rudé, a poslouhalo, jak ptáčci zpívají. Pú se díval, jak šlo blíž a blíž, a zapnul vrtačku do zásuvky.
Prasátko si nestačilo uvědomit, co se stalo - vrták mu prošel lebkou, vytvořiv nádhernou fontánu krve přes celý Púův kožíšek. Vetřel si krev do něj, po celém těle, a lízal, lízal, pořád lízal. Pak vtáhl prasátko dovnitř a dal je do kredence. Stříkačka ležela na pultíku, a Pú ji vzal, tlapky se mu třásly a potily, a naplnil ji roztokem toho legračního bílého prášku, kterého se mu dostalo od zvláštně vygumovaného Zajíčka. Mělo to nejdřív divný efekt, a Pú si pomyslel, jaké divné věcí to vidím, ale pak pocítil euforickou sílu. Rozdráždilo ho to, a drozd Kryštůfek a Prasátko si o to říkali, o tom nebylo pochyb. Když přišla noc, Pú vytáhl těla ven a pohřbil je v neumělém hrobečku.
"Adios, milí 'kamarádi'," zachichotal se Pú. "Budou změny v Stoakrovém lese, teď když to mám pod palcem," zasmál se hystericky a zašel dovnitř.
Druhý den Tygřík a Rú vyrazili radostně k Půově domečku, aby se poptali, jestli neví, kde můžou být Kryštůfek s Prasátkem, jelikož je nikdo od včerejška neviděl. Byli si jistí, že Pú bude vědět, když včera ráno pil s Prasátkem čaj a hodlal si dnes ráno hrát s Kryštůfkem na klacíky.
Když dorazili k Púově domečku, dveře byly dokořán a Pú nikde. Tygřík s Rúem se podívali do Púova domečku a všimli si velké jámy v Púově podlaze. Na stěně byl velkým kusem ztuhlého medu přilepen vzkaz "SEM PRIČ HOŇYD DRAGA" (pravopis nikdy nebyl Púovou silnou stránkou). "To je divné," přemýšlel Tygřík, "ve Stoakrovém lese žádní draci nejsou, jenom ještěrky. Co to má zase ten hloupý medvídek za lubem?"
Ani Tygřík by si nedokázal představit, čím se právě Pú zabýval. To ráno se Pú probudil s třeskutým bolením hlavy a docela zalepeným nosem. Tak si vzal velkou dávku toho bílého prášku a za malou chvilku měl vynikající nápad! Opustil domeček s plechovkou označenou PROTI HMYZU velkými červenými písmeny. Odnesl plechovku k Iáčkovu oblíbenému záhonu bodláků.
"Tohle má za to, ten maniakálně depresivní osel," smál se Pú hlasitě, "při hraní na klacíky vždycky šidil, kdo šidí, zlo sklidí," povídal si pro sebe Pú. Pak se schoval za stromem a díval se, jak se nic netušící Iáček napásl k smrti - čistě poetická spravedlnost, pomyslel si Pú, když házel téměř mrtvé Iáčkovo tělo do stejného hrobu za drozdem Kryštůfkem a Prasátkem. "Neměl jsi šidit, víš?" zakřičel Pů do Iáčkových nevěřících očí. "Máš štěstí, že jsem tě nenaporcoval na malé kousky a nenakrmil Tygříkovi," zasmál se Pú šíleně, načež zahrnul neumělý hrobeček.
Pú se nevrátil do domečku dříve než na oběd, neboť byl celé dopoledne totálně vygumovaný. Takže když se vrátil do domečku, měl hroznou náladu a k tomu, aby byl absolutně bez sebe stačilo, že spatřil Tygříka a Rúa, kterak před domečkem skáčou nahoru a dolů, zpívajíce: "Skoky, skoky, la, la, la, la, la, divukrásný...". "Divukrásný?" přemýšlel Pú nahlas, "má ty noho, člověk by si pomyslel, že autor tohohle posraného seriálu si vymyslí lepší slova pro písničku, a když si představím, že vydali album se soundtrackem na kazetě a CD; hromada lidí za to vysolí prachy." To poněkud prosvětlilo Púovu náladu, ale oddych to byl nedlouhý.
"Co že jsi to říkal?" ptal se Roo. "Bože, copak nikdy nepřestane klást nemožné otázky?" zuřivě si pomyslel Pú, "budu se muset postarat i o tohohle pacholka. Je tady kdokoliv inteligentní kromě mne?" tázal se Pú odevzdaně.
Pú cítil, že má mimořádné štěstí, protože Rú odešel odpoledne domů si zdřímnout, a to mu ponechalo Tygříka na milost a nemilost. Dokonce ještě lépe, Tygřík navrhnul, aby si šli, on a Pú, hrát; Pú se lstivě usmál, když se v jeho přebuzeném mozku zrodil nápad, a souhlasil. "To je příležitost," zašeptal si Pú pro sebe, a následoval nevinného Tygříka k můstku.
Na můstku, když byla docela nesmyslná hra na klacíky v plném proudu, Pú si pomyslel, že by radši nacpal svůj klacík Tygříkovi do zadku, než aby ho házel do řeky. Tygřík se nakláněl přes okraj můstku, vyhlížeje svůj klacík. Proto nemohl viděl Púův strašlivý úšklebek, když napřáhl packy a rozehnal se k Tygříkovi s úmyslem shodit tu stupidní kočku do řeky. "Kočky nenávidí vodu, he he, utopí se." Hlasitě to šplouchlo, Tygřík padnul do vody a začal sebou házet, voda mu zalila hlavu, polykal a dusil se. Pú se držel zábradlí na můstku, poskakoval nadšením a radostně volal na topícího se Tygříka.
"Proč?" bublal Tygřík a pomalu modral zimou, což uvedlo Púa do hysterického stavu, no řekněte - modrý Tygřík?? Jak absolutně debilní. "Řeknu ti proč, ty zmetku", řval Pú, "to máš za to, že ses schovával za dveřma a vyskakoval, a děsil's lidi, že by se v nich hovna nedořezal." Ale Tygřík už neslyšel Púovu odpověď, protože se vzdaloval po proudu tváří dolů, mrtvý. "Šťastnou cestu," zachechtal se Pú a podíval se na hodinky. "Dost času, abych dostal toho blbečka Rú, než se probudí."
Pú se vplížil do ložnice Rúovy maminky a viděl, že Rúovo ucho vykukuje z jejího vaku. "Teď tě mám, ty malej smrade," pomyslel si Pú usmívaje se, a navlékl zvlášť pevnou bavlněnou nit do jehly. Vděčně a s radostí si připomněl Prasátkovy lekce šití, protože teď bude moci Rúa pěkně pevně zašít, takže se nedostane ven a jeho máma mu nebude umět pomoci. Takže velice pomalu a opatrně Pú začal Rúa zašívat do vaku a tak toho otravného idiota odsoudil k udušení. Když bylo dílo hotovo, Pú se vydal zpátky do domečku mudruje, jakpak asi Rúova máma ponese jeho smrt. Špatně, doufal Pú, a začal nekontrolovatelně kašlat a cítil, že se mu dělá velice zle.
Než Pú došel domů, několikrát blinkal, a zoufale toužil po dalším bílém roztoku. Třásl se, když vzal injekci a vpravil do sebe zbytek, co měl. Hrozně velký zbytek, dalo by se říci, pro malého medvídka, jakým byl Pú. Skutečně, moc velký, Pú zemřel na předávkování, ale zemřel s úsměvem na tváři: zdálo se mu, že je jediný plyšový medvídek vyrobený se svetříkem, a zdálo se mu o tom, jak jednoho dne překvapil Iáčka - ale o tom si povíme někdy jindy.